Jeden z velkých dnů Kyjeva a Ukrajiny – 15. prosinec 2018

Tento den očekávali s napětím nejen pravoslavní nebo věřící jiných konfesí. Prožívali ho asi všichni, kdo mají vztah k Ukrajině, bojí se o ni, ale zároveň doufají v její šťastnější a radostnější budoucnost.

A sobota, zvolená pro sjednocovací sněm ukrajinských pravoslavných, potvrdila naděje aktivních účastníků i sympatizujících diváků.

V něčem připomínalo čekání zástupů na kyjevském Sofijském náměstí mírové období Euromajdanu, než se v Kyjevě začalo střílet. Ve vzduchu byla cítit radost z toho, co přichází a co se už nepodaří zadržet. Stále znovu jsem si vybavoval slavnou hymnickou báseň Pavla Tyčyny „Zolotyj homin“ (přeložit se dá jako Zlatý šum nebo Zlaté chvění). Ta vznikla v roce 1917 a, zjednodušeně řečeno, oslavovala tehdejší zrození ukrajinského politického národa.

Záměr, jehož jasnější kontury se začínaly rýsovat letos v dubnu, se podařilo uskutečnit. Představitelé tří největších pravoslavných církevních organizací se dohodli na spojení v rámci jediné Pravoslavné církve v Ukrajině, která není nijak podřízena Ruské pravoslavné církvi a nevnímá ji jako svoji matku nebo učitelku. Napříště budou ukrajinští pravoslavní vidět svou duchovní autoritu i počátky své vlastní tradice v Konstantinopoli, resp. v istanbulské čtvrti Fanar, kde odedávna sídlí představitelé hlavní a nejuznávanější struktury světového pravoslaví. Dnes je reprezentuje vbrzku devětasedmdesátiletý patriarcha Bartoloměj – turecký Řek, který nastoupil do úřadu v roce 1991.

Bartoloměj si jistě dobře pamatuje neúspěch předchozího podobného pokusu, uskutečněného prezidentem Juščenkem v roce 2008. Při vzpomínce na tuto událost je třeba odpovědět si na otázku, proč dopadlo po deseti letech vše jinak a z hlediska Ukrajinců daleko příznivěji. Snad hlavním důvodem bylo to, co se stalo přesně uprostřed mezi těmito osmičkovými daty, tedy před pěti roky. Euromajdan otočil kormidlo ukrajinského vývoje natolik výrazně, že řada cílů, sledovaných už dříve, ale zdánlivě nedosažitelných, se začala díky změněným vývojovým trendům Ukrajiny přece jen přibližovat.

Nemalou zásluhu na tom má prezident Porošenko a na této skutečnosti nemůže nic změnit současná, nepříliš velká míry jeho obliby. Ale nejde tu jen o Porošenka, a proto je nutno přidat ještě jeden významný podnět, který urychlil postup směrem ke Konstantinopoli. Přispěly k tomu nemalou měrou i oběti Nebeské setniny, jejichž odkaz jako by postrkoval ukrajinský koráb, v mnohém stále ještě nedokonalý a poněkud nejistě se kymácející, kupředu „jednu námořní míli za druhou“.

Ze zeměpisného hlediska se to může jevit jako nesmysl, ale z Ukrajiny vede cesta do Evropy také přes Konstantinopol.  To, co se v části tohoto centra uchovalo z dávné antické tradice, sahající až do časů římské říše a prvotního křesťanství, se zdá být opravdu o mnoho evropštější a důstojnější variantou křesťanství, než ruské „státopravoslaví“, které by i dnes, a to nikoli poprvé, rádo aspirovalo na nejčelnější místo v pravoslavném světě. Takový cíl jistě sledovalo sovětským režimem kontrolované ruské pravoslaví už na sklonku stalinského období, kdy sovětský režim jakoby zázračně změnil svůj postoj k této ústřední církvi starého i nového ruského impéria. Od úkolu plně ji zničit se přešlo ke snaze co nejvíce ji ovládnout a využít. Tato politika ostatně ovlivnila i vývoj pravoslaví v někdejším Československu, a to ani v nejmenším v jeho prospěch.

Od chvíle, kdy se jádro ukrajinského pravoslavného areálu dostalo pod nadvládu patriarchátu v Moskvě, který byl za Petra I. vystřídán státem kontrolovanou „bezpatriarší“ církví, byl vývoj této konfese zbaven vlastní dynamiky a pravoslaví proto nesehrálo žádnou podstatnou roli v ukrajinském jazykovém ani literárním obrození. Právě naopak: pravoslavní biskupové a metropolité, posílaní do ukrajinských center a regionů rozhodnutím ústředí ruské církve, se k ukrajinskému hnutí stavěli s výrazným nepochopením či otevřeně nepřátelsky. Plně se to projevilo za ukrajinské národní revoluce v letech 1917–1920.

Vasyl Lypkivskyj
Proto dnes nejde při hodnocení nových událostí v pravoslavném životě Ukrajiny jen o dvě zmíněná, časově nikterak vzdálená výročí. Snaha o samostatnou pravoslavnou církev se v prostoru formující se novověké Ukrajiny objevila právě před sto lety v prostředí ukrajinského státu, vydělujícího se z Ruska. Ve zmatku tehdejších zápasů však tento pokus nezískal dostatečně velkou podporu duchovních ani věřících a byl odmítnut většinou církevních činitelů, úřadujících na ukrajinském území, ale také politickou reprezentací rudého i bílého Ruska. Jakmile se začal sovětský režim v Ukrajině stabilizovat, z taktických důvodů přestal bránit vzniku Ukrajinské autokefální pravoslavné církve a ta se v roce 1921 opravdu směrem zdola konstituovala. Vedl ji metropolita Vasyl Lypkivskyj (1864–1937, popraven v kyjevské věznici).

Sovětský režim ji nechal ve 20. letech 20. století dýchat – jeho záměrům totiž vyhovoval vnitřní rozpor v domácím pravoslavném prostředí. Tato účelová politika, která trpěla snahu o ukrajinskou církevní samostatnost, však netrvala dlouho. Ve chvíli, kdy dostal raný stalinismus Ruskou pravoslavnou církev pod svou kontrolu, změnil svůj přístup a dal pozatýkat a likvidovat téměř všechny biskupy samostatné ukrajinské církve. Věřící byli samozřejmě pronásledováni v nemenší míře, nebo jim nezbylo než se nechat začlenit zpět do Ruské pravoslavné církve.

Jen zdánlivě je tedy paradoxní, že obnovení samostatného ukrajinského pravoslaví nebránil v roce 1942 ani nacistický okupační režim, který dočasně ovládl celou Ukrajinu. Aspoň tuto a téměř jedině tuto formu svobody byl totiž ochoten či nucen Ukrajincům přiznat. Vyznávat samostatné ukrajinské pravoslaví v době návratu sovětských vojsk a znovuobnovení stalinského režimu bylo jistě sebevražedné, a proto většina biskupů a věřících odešla z Ukrajiny do západního světa. Jedině tam samostatné ukrajinské pravoslaví přežilo až do časů zániku Sovětského svazu, utápělo se však až příliš ve vnitřních rozporech. Hlavní postavou této etapy jeho existence byl arcibiskup Mstyslav (Skrypnyk, 1898–1993), mimochodem synovec Symona Petljury. Dožil se ještě prohlášení ukrajinské nezávislosti a pokusu o obnovení nezávislé pravoslavné církve na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Arcibiskup Mstyslav
Další vývoj ukrajinského pravoslaví směrem k organizační nezávislosti byl však silně přibrzděn tím, že velká část církevních představitelů i věřících považovala za vhodné zachovat věrnost své nadřízené struktuře v sousedním Rusku a věřící se tomu v nemalé míře přizpůsobili. Více než čtvrtstoletí proto přetrvalo pravoslaví v nezávislé Ukrajině jako fenomén rozštěpený a neschopný se sjednotit. Tato situace vyhovovala zájmům ruské státní i církevní reprezentace. Musel přijít otřes let 2013 a 2014, který se stal katalyzátorem dalšího vývoje, jak už bylo uvedeno výše.

Ti ukrajinští pravoslavní, kteří přivítali ideu spojení tří různých proudů, ve kterých bylo dosud pravoslaví rozděleno, vnímají událost z 15. prosince letošního roku jako nezbytnost. Ruský vliv na ukrajinské pravoslaví, který se prosadil od roku 1686, sloužil po dalších skoro 333 let principům ruské politické a duchovní nadvlády nad Ukrajinci. Nadvláda ruského pravoslaví brzdila ukrajinské snahy o pokračování vývoje v duchu vlastních tradic. V některých východoukrajinských regionech navíc po rozpadu SSSR směřovala k podpoře separatistických tendencí a kupodivu se podobná tendence prosazovala i v regionu nejzápadnějším – v Zakarpatské oblasti.

Není divu, že po vzniku rusko-ukrajinského konfliktu na jaře roku 2014 se Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu projevila jako činitel v mnohém nespolehlivý, jehož loajalita vůči ukrajinskému státu silně zakolísala nebo se přímo ukázala být fikcí. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že dost dobře nejde být loajální jak vůči ukrajinskému státnímu vedení, tak vůči vedení ruské pravoslavné „státocírkve“. V tomto směru je krok ukrajinských pravoslavných, kteří chtěli dovršit pohyb ve směru „pryč od Moskvy“, plně pochopitelný a legitimní. Muselo k němu dojít a je logické, že získal podporu státního vedení. Neméně důležité je to, že se k němu vstřícně postavil konstantinopolský patriarchát, který zůstává hlavní autoritou v rámci celého pravoslavného světa.

Další výstavba nově zřízené, ale zároveň de facto obnovené Pravoslavné církve v Ukrajině nebude snadná, protože Rusko a jeho pravoslavné struktury se budou snažit odčinit porážku, kterou utrpěly v tomto kole zápasu o Ukrajinu. Mnoho teď záleží na představitelích nově vzniklé sjednocené církve, na jejich znalostech a diplomatických schopnostech. První a nejzákladnější krok však už byl učiněn.

(boz)

Zdroj, autor, více info na https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/581